Život na hřbitově aneb Día de los Muertos
Když v Polsku 1. listopadu vytváříme největší dopravní zácpy roku a v tichu navštěvujeme hřbitovy, zapalujeme svíčky a v tiché rozjímavosti vzpomínáme na své blízké, v Mexiku se rozvíjí pestrá fiesta s hudbou, jídlem, tancem a cukrovými lebkami! Je to slunce v jejich srdcích i na nebi? Předkřesťanské tradice? Nebo má jejich vztah k zemřelým ještě jiný pramen?
Smrt v rytmu marakasů.
V Mexiku nikdo nebere smrt smrtelně vážně. Zemřelí – podle tradice – neodcházejí navždy; jednou za rok navštěvují živé, aby společně slavili! Proto rodiny staví doma i na hřbitovech malé oltáříky (španělsky ofrendas) a zdobí je svíčkami, květy měsíčku a rodinnými fotografiemi. K tomu každý připraví oblíbená jídla zemřelých, neboť ti přicházejí toho dne na návštěvu. Co nám tedy brání přinést 1. listopadu babiččiny oblíbené máslové sušenky a zapít je ovocným čajem z termosky? Miloval-li dědeček tequilu – stojí tu sklenka tequily. Měla-li babička slabost pro čokoládu – čokoláda na ni čeká. Zemřelí se vracejí, aby si posloužili, poslechli hudbu a viděli, že na ně nikdo nezapomněl. Členové rodiny se svým zesnulým blízkým dokonce často pochlubí svými úspěchy. Vnoučata ukazují babičkám své sportovní trofeje a dospělí se chlubí klíči od nových aut. Zde je vše na místě. Není tu dusná atmosféra ani přehnaná vážnost. Copak naši zesnulí blízcí neměli za života smysl pro humor a nechodili na oslavy? Byli častými hosty – takže i po smrti jsou na seznamu pozvaných.
Cukrové lebky a tančící kostlivci.
Symbolem svátku jsou calaveras – cukrové lebky, často nesoucí jména blízkých. Obchody a ulice se hemží figurkami kostlivců tančících salsu, hrajících na kytary a jezdících na kolech.
V Mexiku smrt neznamená konec, jen změnu rytmu. Není divu, že ulicím vládnou karnevalové průvody a místo černého smutku panují barvy: růžová, tyrkysová, žlutá a oranžová. Královnou květin je toho dne měsíček, z něhož si Mexičanky pletou věnce na ozdobu hlavy. Dechové kapely defilují v „lebkovém“ líčení. Mnozí si nasazují obrovské masky. Fiesta trvá až do svítání.
Chléb mrtvých a další dobroty.
Na stolech vládne pan de muerto – „chléb mrtvých“, sladké pečivo ve tvaru kostí, podávané s horkou čokoládou. Vedle něj již zmíněné cukrové lebky, marcipánové figurky, a dokonce zvláštní pokrmy „pro duchy“.
Někteří věří, že zemřelí skutečně přicházejí; jiní – že jde jen o symbolické pozvání. Všichni se však shodnou, že je to čas radovat se ze vzpomínek, ne truchlit. Nikdo z nás by nechtěl po vlastní smrti vidět plačící blízké. Mexičané slaví život, jehož byli svědky, a opatrují nejlepší společné chvíle, které jim byly dopřány.
Zajímavosti ze země mariachi a duchů.
V některých oblastech Mexika tráví rodiny noc na hřbitovech, zpívají a rozmlouvají se zemřelými u ohně.
Oblíbené jsou „calaveras literarias“ – vtipné básničky o mrtvých i živých! Často hravé rýmy ve stylu: „Zde leží don Pepe, jenž nikdy nechtěl spát, dokud mu smrt neřekla: je konečně čas si pořádně odpočinout!“
Lebky a kostlivci nejsou děsiví – jsou symbolem radosti, humoru a přijetí pomíjivosti.
Tato tradice má kořeny sahající až do dob Aztéků, kteří věřili, že smrt je jen přechodem k další fázi existence.
Co takhle trochu mexické radosti na našich hřbitovech?
Snad se vyplatí vypůjčit si od Mexičanů kousek té veselosti? I naše hřbitovy by mohly získat nádech barev – nejen ve svíčkách, ale i ve vzpomínkách. Radostnější by bylo vzpomínat na milovanou babičku s jejím nakažlivým smíchem a proslulým tvarohovým koláčem než jen v tichu a rozjímání. Není krásnější připomenout si dědečka s jeho legendárním vtipem než jen na černobílé fotografii? Rozptylme ponurou auru hřbitovů.
Zvěčněte radost ze života v digitálním vzpomínkovém profilu.
I v naší kultuře můžeme slavit život – vytvářením digitálních biografií a vzpomínkových profilů, které uchovávají nejradostnější okamžiky našich blízkých. Fotografie z dovolených, klipy z rodinných oslav, jejich oblíbená rčení, a dokonce historky, které dodnes vyvolají úsměv. Můžeme se také pochlubit výjimečnými úspěchy a činy členů naší rodiny. Zvěčnit společné cesty nebo ukázat vášeň, která člověka, jehož jsme milovali, provázela životem.
Vždyť naši blízcí by si přáli, abychom na ně vzpomínali s úsměvem – ne se smutkem.
Ať i polské hřbitovy zní vzpomínkami, smíchem a barvami.
A pokud chcete, aby si vaše blízké lidé pamatovali takové, jací byli za života – s vášní, humorem a vřelostí – vytvořte jim digitální vzpomínkový profil, který navždy uchová jejich nejlepší chvíle.
