Jak uspořádat výjimečný pohřeb? – rozhovor s mistryní ceremonie Magdalenou Wesołowskou

TakŻyli: Zemřel mi někdo velmi blízký. Jsem ten, kdo bude organizovat rozloučení. Chtěl bych, aby byla pohřební ceremonie výjimečná. Jak bude vypadat mé první setkání s celebrantem?

Magdalena Wesołowska: První kontakt (ještě ne setkání) bude mít podobu telefonického rozhovoru. Mnoho pohřebních služeb má mé vizitky, ale pozůstalí mě stále častěji kontaktují přímo online. Během prvního rozhovoru nejprve naslouchám a poté podrobně vysvětlím, jak vypadají ceremonie, které vedu. V tak výjimečné situaci chci, aby ten, kdo rozloučení organizuje, věděl vše předem, včetně nákladů, což dává pocit jistoty, že vše bude ušito „na míru“. Navrhuji také doplňkové prvky, které mohou ceremonii obohatit – mohou to být dopisy, hudba, multimediální prezentace, cokoli, co by zdůraznilo povahu a poslední přání člověka, s nímž se loučíme. Je-li to možné, setkáme se u kávy k rozhovoru, čehož si velmi cením, ale nejčastěji nám pomáhá zvláštní dotazník, který pozůstalí sami vyplní.

TŻ: Sdílejí blízcí ochotně osobní příběhy a popisují zesnulého?

MW: Mám štěstí, že se mi pozůstalí otevírají a vyprávějí mi o životě zesnulého. Ve skutečnosti jsou to pozůstalí, kdo rozhoduje, jak hluboko mě do svého světa pustí a kolik informací mám dostat. Ve většině případů jsou však tato vyprávění úplná a hluboká.

TŻ: Jak se připravujete na konkrétní rozloučení?

MW: Nejprve rozhovor, poté setkání nebo dotazník. Jakmile shromáždím potřebné informace, pustím se do psaní smuteční řeči. Neexistují dvě stejné smuteční řeči, stejně jako neexistují dva stejné životní příběhy. Společně s rodinou vybereme hudbu a doplňkové prvky, a loučíme-li se se známou, veřejně známou osobou, snažím se se s prvky jejich profesní dráhy nebo úspěchů seznámit ještě podrobněji sama. Po napsání řeči ji posílám rodině ke schválení. Věřím, že rozloučení by mělo mít podobu scénáře, protože v takové chvíli by neměla nastat žádná překvapení. Pozůstalí znají obrys toho, jak bude ceremonie probíhat.

TŻ: Pamatujete si na první ceremonii, kterou jste vedla? Jaké emoce vás tehdy provázely?

MW: Svou první ceremonii si pamatuji dokonale. Konala se něco přes týden poté, co jsem rozdala vizitky pohřebním firmám. Necítila jsem stres; jako vždy jsem dokázala své emoce ovládnout. Poté jsem cítila, že jsem našla své povolání, a už tehdy jsem byla jistá, že je to mé poslání.

TŻ: Jsou příběhy zemřelých, které vám zůstanou na dlouho? Takové, které se vám obzvláště vryly do paměti?

MW: Každý příběh je jedinečný, ale několik z nich mi obzvláště utkvělo, a když na ty lidi pomyslím, hned se mi vybaví obraz jejich ceremonie. Každá z nich měla jiný důvod své výjimečnosti. Dobře si vzpomínám na rozloučení se známou osobou, která tragicky zahynula. Pamatuji si i jinou ceremonii kvůli výzdobě, kterou jsme společně s pozůstalými vytvořili v kapli. Byla to galerie obrazů jako v uměleckém salonu. Další byl tragický životní příběh mladé dívky, která náhle zemřela. Nezapomenutelných ceremonií je mnoho. Jsem jen člověk a někdy se v nitru nedokážu smířit se zvraty osudu.

TŻ: Jaká rozloučení vedete nejčastěji? Spolupracuje celebrant s knězem – doplňujete se během ceremonie – nebo se věnujete výhradně světským/humanistickým pohřbům?

MW: Naprostá většina ceremonií jsou typicky světská rozloučení. Stává se však, že rodina chce spojit příběh svého blízkého s náboženským obřadem. Pak je má řeč vetkána do mše svaté, nejčastěji hned na začátku rozloučení. Konají se i ceremonie jiných vyznání. Existují vícevěří rodiny, které volí ceremonii co nejneutrálnějšího charakteru.

TŻ: Jak obvykle vypadá vaše spolupráce s pohřební službou? Určujete průběh ceremonie společně?

MW: Spolupráce s pohřebními službami je velmi důležitá. Když rodina přijde do pohřební služby a navrhne světský nebo smíšený charakter ceremonie, nejčastěji dostane mou vizitku. Nejdůležitější je společně stanovit datum rozloučení, aby mohly bez odkladu začít práce na podobě ceremonie. Průběh samotné ceremonie pak s rodinou probírám později, neboť obvykle není třeba zapojovat pohřební firmu do psaní řeči, tvorby prezentace nebo doplňkových prvků, které celou ceremonii dotvářejí. Mohu klidně říci, že pohřební firmy mě ochotně doporučují jako zkušenou a profesionální osobu.

TŻ: Je podle vás Polsko zemí lidí, kteří umějí mluvit o smrti a zármutku?

MW: Rozhodně ne. Přesto velmi často slýchám, že dotazník, který rodina vyplňuje, je báječný způsob, jak se vrátit do minulosti a ke vzpomínkám, hlavně těm pozitivním. Rozhovory s rodinou jim pomáhají smířit se s tím, že jejich blízký odchází, což je jedna z fází truchlení. Lidé neumějí mluvit o smrti, jako by neexistovala. Když se však s rodinou mohu setkat, vše se změní. Přichází celá škála emocí – smích, slzy, těžká přiznání, projevy vděčnosti. Pro mnohé je takový rozhovor jako terapeutické sezení. Vždy chci, aby pozůstalí po mém odchodu cítili útěchu a měli pocit, že vše bude v pořádku. Emocí, rozhovorů a upřímných reakcí se není třeba bát. Očišťují nás. Velmi si cením těch setkání, kde se smrt promění ve vzpomínku, připomínku, památku v srdci a vřelost.

TŻ: Pozorovala jste v posledních letech změnu v přístupu k pohřebním ceremoniím?

MW: Rozhodně ano. Pohled na světské rozloučení je na hřbitovech stále běžnější; lidé se už nebojí soudů okolí. Nejvíc mě těší, že rodiny pořádají taková rozloučení, o jakých jejich blízcí mluvili ještě za života. Chtějí splnit jejich poslední přání, a tím jim projevit největší úctu.

TŻ: Jak vidíte roli digitálních forem uctívání zemřelých, jako jsou digitální biografie s QR kódem na náhrobku?

MW: Začnu tím, co často opakuji. Technologie je můj spojenec, přestože jsou pohřební ceremonie spojovány s tradicí. Věřím, že technologické novinky umožňují vytvářet věci, které dříve nebyly možné. Když jsem poprvé na vlastní oči viděla QR kód na náhrobku, hned jsem přiběhla s telefonem a kód naskenovala. Na displeji telefonu se objevil seznam skladeb na YouTube – patrně oblíbených písní dívky, s níž se loučili. Je to krásná památka pro každého, kdo navštíví hřbitov, a způsob, jak uctít život zesnulého. Díky tak jednoduchému řešení můžeme vstoupit do světa skutečného člověka, který přestává být jen vyrytým jménem s datem na náhrobku. Přichází k nám znovu a zve nás do svého světa. Stylový medailonek s QR kódem je jedním z nejzajímavějších nových řešení a nepochybuji, že jeho obliba poroste. Také si o jeden řeknu a mí blízcí tam umístí fotografie – a snad i mou milovanou hudbu (protože jistě bude možné téměř cokoli).

TŻ: Pomáhají podle vás taková řešení v procesu truchlení?

MW: Rozhodně ano. Když blízkého navštívíme na hřbitově, často s ním mluvíme, oddáváme se rozjímání – jako by nás na tom místě skutečně slyšel a viděl. A my zase můžeme „vrátit ho k životu“ pokaždé, když navštívíme hrob.

TŻ: Co jste se dozvěděla o lidech, kteří prožívají ztrátu blízkého?

MW: Naučila jsem se, že jsou to lidé citliví na emoce, kteří mi věnují obrovskou důvěru. Dělám vše pro to, abych ji nezklamala. Druhá věc, které si všímám, je, že navzdory bolesti ze ztráty pozůstalí chtějí, aby mistr ceremonie byl charismatický a uměl je utěšit. A mou zásadou je tuto útěchu poskytnout. Snažím se dodat oporu, beru rodinu pevně za ruku a s úsměvem říkám: „Zvládneme to spolu.“ Nejčastěji je to tak, že na začátku rozhovoru jsou pozůstalí uzavření a smutní, a když rozhovor končí, dokážou se usmívat, žertovat a říkat si, že bude dobře. Ten, kdo odchází, by si přál, aby naše srdce byla plná krásy a barevných vzpomínek, ne smutku.

TŻ: Jakou jedinou větu byste chtěla předat lidem, kteří stojí před nutností rozloučit se s blízkým?

MW: Ať je rozloučení s vaším blízkým výrazem vaší lásky k němu.

TŻ: Děkuji za rozhovor.

MW: Děkuji.

Chcete-li vytvořit rozloučení plné úcty, něhy a krásných vzpomínek, obraťte se prosím na Magdalenu Wesołowskou.
E-mail: wesolowska.mistrz@gmail.com
https://www.facebook.com/wesolowskamistrzceremonii
Telefon: +48 660 326 698

Foto: Marcin Kaźmieruk @marcin4funphotos